tYhle: MEDÚZA (work in progress) - ukázka aktuálně vznikajícího představení fyzického divadla / Program Moving Station

11. 10. 2018. 18:00 VELKÝ SÁL

Režie, scénografie: Marie Gourdain

Dramaturgie: Lukáš Karásek
Light design: Zuzana Režná Konzultant
choreografie: Hana Polanská Turečková
Technologie: Štěpán Hejzlar
a
4 performeři

Cíl projektu

Vytvořením scénického tvaru plného rozporů vedeme diváka ke sledování představení bez jednoznačně čitelného příběhu. Chceme vytvářet situace, které mohou v abstraktní a umělecké formě zrcadlit situace, které potkáváme v každodenním životě. Boj mezi nadějí a beznadějí. Odevzdání se. Boj o přežití, abychom se někam dostali. Vycházíme z přesvědčení, že život je dar, který je ovšem velmi křehký. Křehkost života je důležitá, protože jen na jejím základě si často uvědomujeme, jak je podstatné být přítomný v daném okamžiku. Konec může nastat každou chvíli a umění nám dává možnost zobrazovat strachy a niterné lidské boje. Nechceme opomenout ani sílu katarze na divadle. Nemoc a smrt se dotýká zblízka mnoha lidí a my chceme bez morbidity a smutku o tom všem promlouvat a učinit z těchto často tabuizovaných situací téma našeho představení. Neznamená to, že bychom jako lidé měli na trápení čekat. Podstatou našeho sdělení je fakt, že i přes všechny těžkosti je důležité najít v každé chvíli a situaci to, co je nejvíc živé.
 

Prvotní inspirací pro vznik projektu je obraz Vor Medúzy malíře Théodora Géricaulta, znázorňující skutečnou dramatickou situaci ztroskotání lodi Medúza, na které zbylo po katastrofě 15 vyčerpaných a téměř šílených lidí. Obraz v době svého vzniku (1817 – 1818) vyvolal silné emoce zejména díky aktuálnosti tématu (Medúza reálně ztroskotala 2 roky před namalováním obrazu) a věrnosti jeho zpracování.
Stěžejní myšlenkou našeho projektu, která vychází z Géricaultova obrazu jsou v něm obsažené tenké hranice protikladů, se kterými se každodenně setkáváme. Postavy na obraze se pohybují na hranici mezi životem a smrtí. Vor, na kterém plavou je symbolickou hranicí mezi vodou, znázorňující hlubinu, temnotu, nevědomí, strach a naše skryté obavy i stinné stránky našeho vlastního já, na které se bojíme pohlédnout. Obloha rozprostírající se nad hlavami přeživších je nadějí, vizí do budoucna, světlem. Na lodi jsou jak mrtví, tak živí lidé, hledící do dáli. Všechny tyto kontrasty zobrazují křehkost bytí a situací, ve kterých se nacházíme. I skrze všudypřítomnou smrt je to totiž stále život, který pokračuje dál.