FERDINAND BUČINA - Vzpomínka na Javorník / Výstavy

V únoru a březnu 2017 zdobila kulturní prostor Moving Station výstava fotografií FERDINANDA BUČINY - Vzpomínka na Javorník - ukázka vyjímečného díla fotografa a kameramana, který sledoval vztah člověka a přírody v různých politických režimech, v centrech i v zapadlých vsích. Jádro výstavy tvoří cyklus fotografií moravského Horňácka ve 40. letech 20. století.
Výstava byla otevřená do 21. 3. 2017, PO - PÁ, 10 - 19 hodin, vstup zdarma.
21. 3. 2017 proběhla od 17 hodin komentovaná prohlídka výstavy s kurátorem Janem Freibergem a Tomášem Raslem - vnukem Ferdinanda Bučiny.

Ferdinand Bučina se poprvé na Horňácko vypravil v roce 1937 jako zpravodaj Československého filmu, kde pro týdeník do kin zaznamenal pouť v Baltnici pod svatým Antonínkem.

Odtud dostal od poutníků doporučení a do vesnice Javorník se vypravil. Obec navštívil s fotoaparátem v následujících letech mnohokrát. V roce 1941 vyšla kniha fotografií Bučiny - Lidé z Javorníka, jejímž obsahem jsou venkovské zvyky, tradice a svérázný folklor Horňácka. Bučina plánoval vydat další knihu s názvem Vzpomínka na Javorník a během dalšíchch let vytvořil stovky fotografií krajiny a lidí ve všech ročních obdobích. 

Na javornických loukách zachytil řady sekáčů opřených do kosišť v bílých konopných košilích a kalhotách tzv. “traslavicích”, nebo tytéž kosce při odpočinku se stopkou slivovice nalitou ze “sodovčáku” mezi prsty. Archajicky působí krajina se stádem ovcí s pasáky vycházející za humny na louky. Dramatické jsou snímky krajin s nádhernými oblaky patrně před bouřkou. Harmonicky působí fotografie na níž žena a muž jedou na fůře sena taženém voli (tzv.šůrky) domů s pohledem do svého kraje na úzká těžce obdělaná políčka.

"Nyní pracujeme s kurátorem Janem Freibergem na prvním vydání knihy Vzpomínka na Javorník, kterou Ferdinand Bučina připravil k tisku, ale v poválečných poměrech v Československu nevyšla", vysvěluje Tomáš Rasl, vnuk Ferdinada Bučiny.

 

 

RECENZE
Krajina opečovávaná, milovaná a likvidovaná.

(Pavla Váňová Černiochová) 

Do 21. března je možné vidět v Moving Café výstavu fotografa Ferdinanda Bučiny. Fotografa a fotoreportéra, který pečlivě zdokumentoval proměnu české a moravské krajiny a vztah člověka k ní v 30. až 50. letech minulého století.

 Fotograf a filmař Ferdinand Bučina (1909 – 1994) se měl na přání rodičů stát právníkem. Ve 28 letech si ale koupil svůj první fotoaparát, aby mohl zdokumentovat svou svatební cestu do Bolívie. Nakonec novomanželé odcestovali na Podkarpatskou Rus. Pořízené snímky zde Ferdinand vyvolával v polních podmínkách a obesílal jimi pražské redakce časopisů. Ještě na Ukrajině si stihl zakoupit vydání časopisu Ahoj, ve kterém byla otištěna jeho fotografie. Dokumentování venkovského života, krajiny, rodné země a jejich propagace se staly hlavním tématem jeho tvorby na celý život.

Po návratu začal spolupracovat s oddělením turistického ruchu ministerstva obchodu, za druhé světové války nastoupil jako kameraman do Československého zvukového týdeníku. Po válce pracoval také v Československém zpravodajském filmu či Krátkém filmu. Ze svých fotografií sestavil knihu Co viděly děti na louce (1954), fotografoval i architekturu.

 V kavárně Moving Café je možné vidět Bučinovy fotografie z Javorníka nedaleko Hodonína, a jeho okolí. Černobílé fotografie pocházejí především z 50. let. Jsou doplněny několika velkoformátovými tisky v přední části kavárny a také přetištěnými titulními stranami časopisů, pro které Bučina pracoval od 30. let. Výstavu připravil kurátor Jan Freiberg ve spolupráci s fotografovým vnukem Tomášem Raslem, který se bádání o svém dědečkovi dlouhodobě věnuje.

 Snímky z jihomoravského venkova vyprávějí nostalgický příběh o tamním životě obyčejných lidí. Dokumentují běžnou lidskou práci, dětské hry, lidovou architekturu i krajinu samotnou. Díky perfektní kompozici, mistrovskému technickému zpracování snímků, promyšleně vyhledávaným úhlům pohledu vystavuje Ferdinand Bučina v pravdě monumentální pomník lidskému životu, pevně usazenému v tradici, v místě, které člověk po tisíciletí obývá, kultivuje, jehož je přirozenou součástí. Snímky často nejsou náhodným zachycením okamžiku, jsou aktivně fotografem komponovány a někdy i nasvěcovány, jak tomu je třeba u portrétů.

  Kosy, srpy a hrábě jsou spojnicí, kterou jsou rolníci pevně připoutáni k Zemi. Úcta a obdiv, který fotografie vyzařují, jsou upřímné. Právě proto silně působí na dnešního diváka, třeba zrovna tápajícího v přetechnizované a zrychlené době. Době, kdy se prostřednictvím oborů, jako jsou krajinná ekologie, alternativní zemědělství či land art znovu pokoušíme k ztracené půdě pod nohama vrátit. Té půdě, která je na fotografiích Ferdinanda Bučiny: brázdě zorané párem krav. Půdě, po které kráčejí ženci na milimetr přesně rozmístění po lánu sečeného pole v rytmu, který vznikl tisíciletou praxí, a proto je krásný. Půdu, ze které raší první jarní tráva a po které se kutálejí rozesmáté děti, půdu odpočívající pod metrovou sněhovou peřinou, kterou si stařenky v kožíšcích prošlapávají cestu do kostela. Fotografie jsou pochopitelně také významným zdrojem poznání. Obsahují nesmírně cenné informace pro etnografy, antropology, stavební historiky.

Snímky vypadají jako z jiného světa, jakéhosi pohádkového, idealizovaného, takového, jaký už prostě není, a tak se nad ním můžeme bezpečně dojímat. Opak je pravdou. Fotografie jsou staré přibližně šedesát let. Mezi dětmi lezoucími ve větvích břízy na snímku by mohl být můj otec, moje matka. Není to tak dávno. Jsou z doby, kdy rolník z jiné části naší země napsal svému vnukovi do domácí kroniky: „Narodil ses v těžké době, kdy byl zemědělský stav pronásledován a tupěn“.

Na stěnách visí titulní stránky časopisů, v nichž Ferdinand Bučina působil coby fotoreportér: Ozvěny domova a světa (1944), Rada žen (1946), Život (1951), Květy (1956). Na stránkách těchto časopisů ztrácejí snímky svou nevinnost. Jsou cíleně používány k propagandě. V protektorátní době často zobrazují ženy v krojích při ručních pracích. Odvracejí pozornost od společenské situace tím, že se odvolávají na lidovou tvorbu. V padesátých letech se mezi orající sedláky vlamuje obří rypadlo, doplněné básněmi Karla Tomana či Svatopluka Čecha. Český a moravský venkov, který je heroizován v Bučinových fotografiích, je ve stejnou dobu totálně likvidován. Padesátá léta zasazují  venkovu největší ránu – násilnou kolektivizací, masivní industrializací. Budovatelský optimismus a malebné snímky prostých zemědělců maskují proces, ze kterého se naše zemědělství nevzpamatuje asi ani v generacích, které přijdou ještě po nás.

  Ferdinand Bučina byl tohoto okamžiku svědkem. Můžeme mu děkovat, že pro budoucnost zachytil nejen informace, ale i atmosféru minulé doby. Zároveň je nutné říci, že se svou tvorbou na tomto procesu na stránkách propagandistických časopisů aktivně podílel. Nepřísluší nám soudit tohoto skvělého fotografa. Jeho tvorba by ale neměla pouze dojímat nad dávno zašlou krásou. Měla by nás učit zodpovědnosti. Ta země, ta půda, kterou na snímcích vidíme, tu stále je. Tu vazbu, kterou k ní dnes zoufale znovu hledáme, nevybudujeme, když kolem ní prosvištíme po dálnici. Budeme muset zastavit, dojít k ní, zahledět se na ni jako Ferdinand Bučina. Nebo zout boty a postavit se do bláta, jako chlapeček na jeho fotografii.